Rorýs

Autor: Marie Grabarczyková <marie(at)ruzenec.cz>, Téma: Vidnava, Zdroj: Jaroslava Liptáková, Vydáno dne: 18. 07. 2018

holubice.gifPříroda je pro nás krásným dokladem Boží existence. Odráží Boží moudrost, velikost a krásu. Uchvacuje nás svou důmyslností, ať už jde o majestátní horstva, nesčetné druhy rostlin a živočichů nebo lidským okem neviditelné atomy. Je plná života a síly a každý jedinec, který ji tvoří, je vybaven jinými schopnostmi, ale žádný z nich, byť by se to mohlo na první pohled zdát, není obyčejný. Třeba rorýs. Malý, černý ptáček, vznášející se někde nad našimi hlavami. Že už nám nemá co říci? Já jsem přesvědčena o opaku, dokonce mám na jednoho z nich velmi milou vzpomínku, o kterou bych se s vámi chtěla podělit.


Jednoho červencového odpoledne, když jsem se vracela z procházky, jsem uviděla před naším domem mladého rorýse. Byl na zemi a nedokázal vzlétnout, proto jsme ho vzali a vyhodili do vzduchu, aby letěl, jenže to nedokázal. Hrozilo nebezpečí, že pokud zůstane v tomto stavu venku, chytí ho kočka nebo ho přejede auto. Rozhodli jsme se tedy, že si ho vezmeme domů a postaráme se o něj. Na internetu jsem našla, čím a jak nakrmit mládě rorýsa. Protože mladí rorýsi sami nežerou, musel mu tatínek otevřít zobáček a já jsem ho krmila. Měli jsme velkou radost, když se nám to podařilo. Bez potravy by rorýs zahynul. Uložili jsme ho do krabice a já, ještě než jsem šla spát, jsem ho uklidňovala a jemně hladila po hlavičce a drobném tělíčku. Protože jsme si nebyli jistí, co přesně rorýsovi je, a zda už umí létat, rozhodli jsme se svěřit ho do odborné péče. Následující den byl rorýs prostřednictvím jedné paní dopraven do Záchranné stanice v Rudě nad Moravou.

Když rorýs takto zmizel, bylo mi po něm trochu smutno. Napadlo mě také, že by bylo pěkné chovat nějakého ptáčka doma. Ale zůstalo jen u nápadu. Když jsem totiž vyrazila znovu ven do přírody a vzhlédla k obloze, uviděla jsem jiné rorýse a jejich další ptačí kamarády, jak si to bezstarostně a svobodně sviští vzduchem. Tam jsou doma. Tam jsou nejšťastnější. Byli stvořeni k létání a já jim to přeji a mám radost s nimi. Proč věznit nějakého ptáčka pro vlastní potěšení, když jsou tu všude kolem nás a pro nás? Právě tak Bůh nás chce mít svobodné. Chce, abychom měli život, aby nás nic nezotročovalo, dopřává nám volnost, i když stále trvá riziko, že spadneme a už se nedokážeme sami pozdvihnout. Právě tehdy vyniká Boží láska ještě více, je starostlivá, nenechá nás ležet v beznaději a pomáhá nám znovu vstát a jít. A kam? Kam vlastně máme směřovat? Za Ním, vždyť On je náš nejvyšší cíl. Ale už teď můžeme žít v Jeho blízkosti.

Rorýsi prožijí většinu svého života ve vzduchu. Ve vzduchu jí, pijí, spí a páří se. Jsou to jedni z nejlepších a nejvytrvalejších letců. Jak to dokážou? Věda má jistě nějaké vysvětlení, ale mě napadá vždy jediné: takto dokonale je stvořil a vybavil Bůh. Jsou tu díky Němu. Dostanou-li se na zem, nedokážou sami vzlétnout, potřebují vždy nějaký odrazový bod výše nad zemí, z kterého by vzlétli. I my cítíme, jaká je na Zemi bída, nebezpečí, těžkosti. Jsme však pozváni, abychom se nad to povznesli, abychom nežili jen tím pozemským, které nám mnohdy škodí, ale abychom na křídlech Boží lásky letěli tam, kde vládne věčný pokoj a mír. Bez Boha slábneme a padáme.

Kéž bychom v sobě každý den dokázali znovu a znovu vzbuzovat touhu po Bohu, který je láska. Touhu žít v Jeho přítomnosti a rozdávat alespoň trochu tepla a světla Boží lásky všude kolem.
 
Vtáčatko
Som ako úbohé vtáčatko pokryté páperím; nie som orol, ale mám orlie oči a srdce. Chcela by som letieť, chcela by som napodobniť orly, môžem však iba zdvihnúť krídelká, a to je všetko.

Umriem bolesťou, že som taká slabá? Nie! So smelou oddanosťou budem vytrvalo hľadieť až do smrti na božské Slnko. Nič ma nezastraší, ani vietor, čo prihnal husté mraky, lebo to bude iba okamih.

Moja dôvera vtedy rastie, lebo viem, že za mrakmi je moje milované Slnko. Nechcem mať iné ciele, iba letieť k nemu nahor a vždy vyššie a vyššie!

(bl. Zdenka Schelingová)