Moje maminka Naděžda Hanáková už desátý rok prochází Alzheimerovou nemocí. Je odkázaná na naši pomoc, nemluví, sama se nenají, nechodí… Doma nám postupně přestala téct studená voda. Nu potrubí už má „svoje za sebou“. Bydlíme ve Vidnavě v nájemním bytě, vodaři zkoušeli trubky pročistit kyselinou, ale tentokrát už to nepomohlo. Pan starosta se rozhodl dát do pořádku nejen vodu, ale zrenovovat koupelnu i záchod. Vše pamatuje „doby dávno minulé.“ A protože to není práce na pár dní, koncem května 2024 jsme se s nemocnou maminkou, 93letou babičkou a domácí kočkou stěhovaly. A kam jinam než na faru. Máme to „doslova za rohem.“ Babička je spokojená, protože je s ní kočička Rudolfka, která jí pomáhá vyrovnávat se i s nemocí svého dítěte.
Otec Miroslav se na faře věnuje skupinkám, které přijedou. Snaží se, aby jich bylo několik se stejným problémem. Někdo se trápí v manželství, v práci, ve škole, jiný se svými dětmi, další s nemocemi… A za 30 let, co spravuje své farnosti z fary ve Vidnavě, faru otevřel také pro potřebné. Od ubytovaných kvůli povodním v r.1997 přes migranty, když se válčilo v bývalé Jugoslávii až třeba po mladého tatínka, se kterým se rozváděla žena a on neměl kam jít. A teď otevřel faru nám a vidím na babičce, jak je ráda. Nu znají se s otcem skoro 30 let.
Na faře jsme se zabydlely, já mám práci i ubytování na jednom místě, farníci za námi každý den chodí, je tu živo a dobře nám je. Ve čtvrtek 6.6. 2024 uplynulo 70 let, co se maminka Naděžda narodila. A i když tělo odchází, duše je náramně živá a vnímá vše kolem sebe. Otec Miroslav v den jejího výročí jí přišel dát požehnání, svaté přijímání a maminku rozesmál, když na ni mluvil slovy: „Naďo, já stejně vím, že mě slyšíš a vnímáš.“ Odsloužil za ni děkovnou mši svatou v kostele sv. Kateřiny, zavzpomínal na roky, kdy Naďa byla jeho věrnou kostelnicí. Nebyla jen tou, která je spolehlivá, vše v kostele chystá, uklízí, zdobí, vaří na církevních akcích, ale především se srdcem modlí. Její každodenní čtyři růžence objímaly celý svět a nás všechny. Po mši svaté jsme s farníky ve farní kanceláři okusili dobré chlebíčky, koblížky a mamince jsme i trošku „se slzou v oku“ zazpívali. V sobotu 8.6. po mši svaté jsme s farníky opékali na farní zahradě klobásky a maminka dostala od nás velký dort, který „rychle zmizel“, jak všem chutnal.
I když naše tělo chřadne, je nemocné, bezmocné, tak vnímá všechnu lásku, kterou mu dáváme, každý úsměv i dobré slovo zaznamenává a modlitba ho objímá, posiluje v utrpení, které prožívá. Jsem vděčná za bratra Martina a jeho ženu Andreu-za jejich pomoc. Jsem vděčná za milost Boží: Mohu se o maminku a babičku starat a trošku splatit vše dobré, co jsem od nich v životě dostala…
